V dětských domovech a výchovných ústavech nyní vyrůstá přes 6000 dětí, které hledají láskyplnou náruč, oporu a naději, že o ně má někdo zájem a bude v ně věřit. Pěstounská péče může být řešením. Bohužel kolem něj panuje celá řada mýtů, které způsobují, že pěstounů není stále tolik, kolik by bylo zapotřebí.
Děti si potřebují vytvořit pevnou citovou vazbu jako zásadní součást svého života a šťastné budoucnosti.
Svatba pro pěstounskou péči rozhodně není podmínkou. O svěření dítěte do péče může žádat kdokoli – manželé, životní partneři, stejnopohlavní páry i singles. Klíčový je hlavně vztah k dětem a chuť pomoci, ne manželství.
U nesezdaných párů soud svěří dítě do péče jednoho z nich, i když se na výchově podílejí samozřejmě většinou oba společně.
„Pěstouny mohou být rodiny s mladšími i staršími dětmi, bezdětné páry i lidé bez partnera. Nejdůležitějším předpokladem je mít hezký vztah k dětem, energii a chuť pomoci potřebnému dítěti, ochotu na sobě pracovat a stát se součástí systému ochrany dětí,“ popisuje Klára Laurenčíková z Výboru pro práva dětí.
Každý, kdo se touží stát pěstounem, může dopředu upřesnit, o jaké dítě chce a dokáže pečovat. Ještě předtím, než vás na krajském úřadě či Magistrátu hl. města Prahy zařadí do evidence osob vhodných stát se pěstouny, důkladně s odborníky proberete, jaké dítě jste připraveni přijmout i jaké děti pomoc pěstounů reálně potřebují.
Budete mít tedy i prostor zhodnotit své limity a konkretizovat, na co se příliš necítíte a v čem byste si nevěřili, např. ohledně věku dítěte, jeho zdravotního stavu nebo počtu přijímaných dětí.
„Krajský úřad tyto představy zohledňuje a při zprostředkování pěstounské péče zvažuje pečovatelský potenciál. Následně pečlivě vybírá, která rodina je pro dané dítě nejlepší. Někdy věci naberou rychlý spád a telefon s dobrou zprávou může zazvonit kdykoli, jindy zaberou několik týdnů i měsíců,“ vysvětluje Milena Johnová, radní hl. m. Prahy pro sociální politiku a zdravotnictví.
Na utváření každé osobnosti a charakteru mají vliv geny, prostředí a také náhoda. Děti v náhradních rodinách se vypořádávají s různými traumaty a těžkými životními zkušenostmi a je pro ně nesmírně náročné vnímat svět jako bezpečné místo, kde mohou opět důvěřovat lidem.
Je pravda, že vychovávat dítě v pěstounské péči často znamená čelit těžkým tématům. Opožděný vývoj v důsledku zanedbané výchovy, týrání, zneužívání, smrt rodiče, rodič ve výkonu trestu, zdravotní znevýhodnění, duševní poruchy, menšinové etnikum. Nicméně to všechno se dá zvládnout.
Na pěstounství nikdy nebudete sami. Poradenství a podporu poskytují doprovázející organizace s psychology a dalšími odborníky, kteří pomáhají upevňovat vztah mezi
náhradními rodiči a dětmi. Rady a oporu přináší i silná komunita pěstounských rodin a v neposlední řadě přirozeně také nejbližší okolí, jako jsou širší rodina, přátelé a známí.
Děti s takovou historií o to víc potřebují pomoc vyrovnat se s jejich nejistotou a nesnázemi. Pěstouni jim svým citem a vřelostí pomáhají vybudovat zdravou sebedůvěru a najít si své místo ve společnosti. Každé dítě potřebuje být přijímáno takové, jaké je. Musí cítit, že někam patří a že něco dokáže.
Rozlišujeme pěstounskou péči na přechodnou dobu a tzv. dlouhodobou pěstounskou péči. Zatímco v pěstounské péči na přechodnou dobu by děti zpravidla neměly setrvat déle než jeden rok, tzv. dlouhodobá pěstounská péče může trvat až do zletilosti dítěte, a i poté často dítě zůstává součástí náhradní rodiny.
Pěstouni na přechodnou dobu zajišťují tzv. krizovou péči o děti, během níž je biologické rodině dítěte dáván prostor, aby si upravila své podmínky a dítě mohla převzít co nejdříve zpět do své péče. Pokud se rodičům nepodaří upravit si své podmínky natolik, aby mohli zajistit adekvátní péči o děti, je třeba dětem vyhledat jiné stabilní rodinné prostředí. Úřady pak pro děti vyhledávají nejčastěji vhodné tzv. dlouhodobé pěstouny.
I po svěření dítěte do tzv. dlouhodobé pěstounské péče se ale může stát, že si jejich rodiče upraví své podmínky natolik, že se děti budou moci vrátit do jejich péče.
O případném návratu dítěte do původní rodiny rozhoduje vždy soud, který posuzuje, co je v nejlepším zájmu dítěte. Stává se tak, že dítě až do zletilosti vyroste v pěstounské rodině a stane se jejím právoplatným členem. Zároveň ale zná svoje kořeny, své biologické rodiče a díky znalosti celého svého životního příběhu chápe, proč u biologických rodičů nemůže vyrůstat.
Pěstouni nemají k dětem vyživovací povinnost, nejsou jejich zákonnými zástupci, je zde snaha o zachování pravidelného kontaktu dítěte s jeho biologickou rodinou.
Pěstouni jsou ze strany státu za jejich péči o přijaté děti podporováni dávkami pěstounské péče, pěstounské rodiny jsou také v pravidelném kontaktu se sociálním pracovníkem, popřípadě dalšími odborníky, psychology atd.
Adoptivní rodiče se naproti tomu stávají zákonnými zástupci dětí a jsou zapsáni do rodného listu dětí namísto jeho rodičů. Adoptivní rodiny již nepřijímají žádnou zvláštní finanční podporu z veřejných financí a nemusejí být ze zákona v kontaktu se sociálními pracovníky a dalšími odborníky.
Většina dětí v kolektivních zařízeních je vhodná jen k pěstounské péči, jen skutečný zlomek z nich ztratí své rodiče úplně a stanou se tzv. právně volné pro osvojení.
Na rozdíl od ústavní výchovy je principem pěstounské péče rodina se stálým náhradním rodičem nebo rodiči. Život tady se tak podobá životu v běžné rodině, takže dítě může zakusit zcela přirozenou atmosféru domácího prostředí a odnáší si naučené vzorce chování pro fungování v běžné rodině.
Každé dítě má právo vyrůstat v rodině. Kromě jídla a oblečení potřebuje totiž náruč jednoho stálého člověka, který se o něj dokáže postarat a má jej rád. Děti si potřebují vytvořit pevnou citovou vazbu jako zásadní součást svého života a šťastné budoucnosti. Bohužel to sebelepší dětský domov nedokáže.
Pokud uvažujete o pěstounství, další informace naleznete na
