Práce přechodných pěstounů je nesmírně náročnou disciplínou. Po celou dobu, co přechodní pěstouni poskytují dětem svůj domov, jsou k dispozici nejen dítěti celý den i noc, ale také musí zajišťovat mnoho úředních záležitostí, spolupracovat se specialisty při řešení zdravotního stavu dítěte, spolupracovat s původní rodinou, sociálním pracovníkem dítěte, se soudem, doprovázející organizací a dalšími subjekty.
Profesní sdružení přechodných pěstounů (PSPP) dlouhodobě mapuje potřeby přechodných pěstounů a snaží se jim účinně pomáhat při řešení všech problémů, na které přechodní pěstouni narážejí. Ve spolupráci s Dobrou rodinou jsme zároveň dali přechodným pěstounům možnost, aby nám napsali, co nejvíce potřebují.
Na základě dlouhodobé podpory přechodných pěstounů a diskuzí s nimi, představujeme nejčastěji zmiňované potřeby přechodných pěstounů, které se dají shrnout do celkem 9 oblastí.
1. Vnímání PPPD jako krizového institutu
Často pěstounům chybí skutečná angažovanost odpovědných osob tak, aby dítě bylo v přechodné pěstounské péči skutečně jen po nezbytně nutnou dobu. Postrádají skutečnou angažovanost odpovědných osob tak, aby dítě bylo v přechodné pěstounské péči skutečně jen po nezbytně nutnou dobu. Občas není jasná smysluplnost využívání přechodné pěstounské péče, zvláště při překračování lhůty jednoho roku.
„Někdy se zdá, že pracovnice ani soud pořádně nevnímají, jak rychle dítěti ubíhá čas. Dokonce občas mám pocit, že moc nevědí, jak jsou nastaveny lhůty, které vyplývají ze zákonů, nemají připravená paralelní řešení, když první možné řešení selže. Mám štěstí, že je moje doprovázející organizace dobře zná a může mi dát spoustu odpovědí. Někdy je ale smutné, že toho OSPOD nevyužije a netvoří se plán ve spolupráci s doprovodkou, původní rodinou a námi.“
„Přála bych si, aby se přechodka neopomíjela vnímat jako krizový institut. Slyšela jsem, že v některých zemích musí OSPOD dítěte psát zprávu na soud každý měsíc, se zdůvodněním, proč je dítě stále v přechodce. Dalo by se tak předejít tomu, aby se situace neřešila pak v tlaku až ve chvíli, kdy se blíží 1 rok od svěření dítěte do PPPD.“
„Opakovaně se děje, že OSPOD řeší situaci málo intenzivně. Pak se stává, že dítě se vrací do původní rodiny
jako experiment. Když původní rodina vzápětí selže, dítě je zase zbytečně v systému neošetřené, bez
dlouhodobé perspektivy.“
2. Týmová spolupráce v rámci řešení příběhu dítěte
Pěstouni stále postrádají větší pocit partnerského přístupu, potřebují být součástí týmové spolupráce nad řešením situace dítěte. Velmi často vůbec nejsou přizváni k tvorbě individuálního plánu ochrany dítěte, i když jsou s dítětem nejvíce v kontaktu a vnímají jeho situaci, vztahy a potřeby nejintenzivněji. Opakovaně se také objevovala odpověď, že ani netuší, zda vůbec nějaký plán existuje. Navíc se v některých krajích pěstouni necítí bezpečně při komunikaci s krajským úřadem.
„Chtěli bychom, aby se s námi a s naší doprovodkou před převzetím dítěte sociální pracovnice sešla (třeba online) a probrala s námi, jaké má představy o situaci dítěte a o možnostech dalšího řešení situace. A také o tom, co budou naše hlavní úkoly, jakou zdravotní i psychologickou péči bude dítě nejspíš potřebovat, kam by od nás dítě mohlo odcházet a v jakém časovém horizontu, jaké kroky pro to bude potřeba udělat, zda se očekávají kontakty s původní rodinou, s jakým cílem a v jaké frekvenci. Chápeme, že se pak leccos může měnit, ale když nám není jasné, zda vůbec je nějaký plán, je to jedna z věcí, které nás hodně vyčerpávají.“
„Když přechodný pěstoun převezme dítě, mnohdy se mu jeví věci úplně jinak, než po pár týdnech nebo měsících péče, kdy pěstoun už vidí více potřeby dítěte, někdy i pozná více původní rodinu dítěte a vztahy v ní. Tehdy nastává čas, kdy by měl OSPOD pěstounovi více naslouchat.“
„Bylo by užitečné, kdyby soud přihlížel k informacím, které má přechodný pěstoun. Kdo jiný zná dítě v době pobytu dítěte v PPPD lépe než pěstoun? Kdo jiný vidí, jak dítě na původní nebo náhradní rodiče reaguje, jak se s nimi cítí, jak se chová během kontaktů s nimi, případně jak reaguje po kontaktu s nimi. Navíc, když dítě
mluví, tak pěstounovi často samo říká, co s kým zažilo a jak se s kým cítí.“
3. Využívání případových konferencí
Stále velice okrajovým a nevyužívaným nástrojem je případová konference, která má sice svá pravidla, ale může být inspirací pro setkání všech zúčastněných, kteří mají zájem na řešení příběhu dítěte.
„Bylo by dobré vždy do měsíce po převzetí dítěte udělat případovou konferenci, kde se seznámíme s biologickou rodinou a se záměrem co bude s dítětem dál. Jestliže je nějaký předpoklad, že se dítě může vrátit, tak podle toho nastavit kontakty. Je totiž děsivé, když se po pár týdnech sejdete třeba v parku s neznámým člověkem, který si myslí, že my jsme zloději dětí a on si je může vidět kdy chce a přitom není žádný výhled na návrat a ani se neohlíží na zážitky dítěte v původní rodině.“
„Když se přebírající rodina rozhodne, že si dítě vezme do své péče, bylo by skvělé, kdyby v tu chvíli proběhla případová konference, kde bychom se společně sešli my, přebírající rodina, doprovodka a OSPOD dítěte a připravili celý předávací plán i s jeho alternativami. Nestávalo by se tak, že přebírající rodině i nám dávají neurčité nebo rozporuplné informace, které potom někdy mají i negativní dopad na naše rozpoložení i vztahy. My i přebírající rodina z toho pak můžeme být zmatení nebo podráždění. A to pak má dopad na dítě, které při tom má zvládnout takhle náročnou změnu.“
4. Možnost vymezit si přijetí dětí určité věkové skupiny
Pěstouni stále necítí ze strany úřadů důvěru, že děti neodmítají bezdůvodně. Sdělují, že se stali přechodnými pěstouny proto, aby dětem pomáhali. A to je pro ně hlavní. Ale nemohou tím poškodit svoje rodinné prostředí a přijmout do péče dítě, na které si netroufají. Vnímají to jako nezodpovědné. Když tedy vyhodnotí, že by s ohledem na svoje možnosti a rodinnou situaci měli některé dítě odmítnout, cítí ze strany úřadů určitý tlak. Pořád nemají jistotu, že kraj bude respektovat to, na jaké děti si troufají.
Už při zařazování do evidence by mělo být vyjasněno, pro jaké děti jsou schopni poskytovat péči. Pěstouni chápou, že vymezení věkové skupiny nemůže být příliš úzké, ale nejednotnost toho, co je považováno za úzké vymezení, pak narušuje důvěru mezi krajským úřadem a přechodnými pěstouny.
„Když jsme byli zařazeni jako přechodní pěstouni, krajská pracovnice nám oznámila, že si nebudeme vybírat, jaké dítě přijmeme a musíme být připraveni přijmout dítě od narození až do 18 let. Takové věkové rozpětí ale není možné zvládnout. Každý z nás umí zvládat děti určité věkové kategorie. Neumím si představit, že by to bylo pro děti užitečné, abychom se starali o děti, na které si netroufáme.“
„Máme štěstí, že náš krajský úřad respektuje to, když se vyjádříme k tomu, jaké děti můžeme přijmout. Právě proto, že jsme cítili respekt k našim možnostem, nebáli jsme se po nějaké době změnit nebo rozšířit věkové rozpětí dětí, kterým můžeme poskytnout přechodnou pěstounskou péči.“
„Náš kraj respektuje jen dvě kategorie – děti od narození do 10 let a starší. A to bez ohledu na to, že našim dětem by to mohlo způsobit dost problémů, kdyby se cítily ohroženy dítětem, které přijmeme do přechodné pěstounské péče.“
5. Možnost převzít péči v okamžiku, kdy je dítě opuštěno rodičem
Řadě pěstounů záleží na tom, aby děti nebyly v porodnici, v nemocnici nebo v jiném zařízení bez pečující osoby. Opakovaně vyprávějí, že jim propustili dítě až třeba po dvaceti dnech s tím, že tam celou dobu miminko plakalo. Přitom byli volní a ochotní být s dítětem v porodnici. I pro tyto situace bylo PPPD zřízeno a je stále nedostatečně využíváno. Asi to nebudou moci vždycky všichni pěstouni nabídnout, zvláště když mají doma ještě svoje děti. Ale řada pěstounů by toto ráda udělala. Podání předběžného opatření, kterým by dítě bylo svěřeno do PPPD, se odkládá až na termín propuštění, nebo chybí takové zdůvodnění, aby to soudce nezamítl.
„Přijímali jsme do péče dítě, kterému byly už 2 měsíce. Celou tu dobu bylo v porodnici a pak na kojeneckém oddělení samo. Dítě k nám přišlo značně apatické dlouhou hospitalizací. Trvalo dlouho, než se dorovnal jeho vývoj a začalo normálně reagovat. Osvojitelé, kteří od nás dítě přebírali, pak měli velký problém, aby s nimi dítě navázalo bezpečný vztah. Přitom jsme byli ochotni být s ním v nemocnici. Nerozumíme tomu, proč se předběžné opatření na svěření dítěte do PPPD nevystaví hned ve chvíli, kdy matka dítě opustí.“
6. Ochrana osobních údajů přechodných pěstounů
Pěstounům nevyhovuje, že adresy přechodných pěstounů jsou uvedeny na rozhodnutích soudu. Tím, že nejsou chráněni bariérou instituce, cítí tak od některých původních rodičů ohrožení. Často jsou tam uvedeny i majetkové a rodinné poměry pěstouna, vybavení domácnosti a další údaje. Tyto informace se pak dostávají k původní rodině nebo k přebírající rodině, takže pěstoun nemá žádnou ochranu svých citlivých údajů. Proto by potřebovali, aby došlo k úpravě toho, jak je s jejich osobními údaji nakládáno.
„Je pro nás dost ohrožující, že původní rodina dostává v soudních rozhodnutích řadu informací o nás, o naší situaci, bytových poměrech, našich dětech apod. Potřebovali bychom mít možnost chránit svoje osobní údaje tak, abychom mohli PPPD poskytovat bezpečně.“
7. Větší pomoc s pohlídáním dítěte
Odpočinek, dobití energie a načerpání sil je pro každého člověka důležitá součást života, pro přechodného pěstouna to platí dvojnásob, protože spokojený a odpočinutý pěstoun znamená spokojené dítě. Péče je náročná a dítě potřebuje vedle sebe klidného a vyrovnaného dospěláka.
„Potřebovali bychom mít garantovanou větší pomoc s hlídáním svěřeného dítěte, kdy se neděje nic vážného, ale my si pravidelně potřebujeme trochu odpočinout během péče, dospat se, jít bez dítěte třeba nakoupit nebo na procházku, jít si zaplavat nebo do sauny. Doprovodka se snaží, ale protože tohle už nemůžou platit ze státního příspěvku, chodí k nám dobrovolníci, kterých není dost nebo se střídají, což pro dítě není úplně dobré.“
„Jako pěstouni, kteří přijímají do PPPD především nejmenší děti, nemáme vůbec možnost při péči o tyto děti žít svůj osobní život. Uvítali bychom, kdyby doprovodka měla možnost zaplatit stabilního pracovníka, který by nám nabídl třeba jednou týdně hlídání na několik hodin. Mohla bych si pak na tento čas zajistit třeba masáž
nebo jiné formy regenerace, abych nebyla po předání dítěte úplně vyčerpaná.“
8. Možnost (nikoliv povinnost) si po předání dítěte odpočinout
Role pěstounů na přechodnou dobu je opravdu náročnou službou. Pěstouni potřebují mít jistotu, že po celé péči a předání dítěte do péče následné rodiny si budou moci opravdu odpočinout, aniž by je kvůli tomu úřady dostávaly do pocitu viny.
„Vadí mi, že není vyjasněno, co je přiměřený odpočinek. Mluví se o tom, že se to vyhodnocuje individuálně. V praxi to pak vypadá, že to není individuálně podle potřeb pěstouna, ale podle postoje krajských pracovníků. Mám pocit, že mi na kraji nevěří, že odpočinek po předání dítěte potřebuji opravdu především proto, abych o další dítě zvládla bezpečně pečovat.“
„Kdo tuhle práci nedělal, neumí si představit, co to je, těch probdělých nocí, čtyřiadvacetihodinová péče sedm dnů v týdnu, starost o to, zda se včas najde řešení situace dítěte, kontaktů s původní rodinou a spousta dalších věcí. Nemyslím si, že by regenerace přechodní pěstouni nějak zneužívali. Vidím své unavené kolegyně, které se bojí říct o delší odpočinek. Pak ztrácejí nadhled a snadno si berou některé situace zbytečně osobně.“
9. Zajištění rodného listu, zdravotního pojištění, pediatrické péče a školských zařízení
Součástí života přechodných pěstounů není jen samotná péče, ale normální běžné starosti, se kterými by potřebovali pomoci, protože nejsou zákonnými zástupci dětí, ale mají povinnost dítěti poskytnout komplexní péči. Bez základního dokladu, jako je rodný list, nemohou dítěti zajistit například ani zdravotní péči.
„Občas se podaří, že dostaneme od sociální pracovnice dítěte rovnou rodný list dítěte a další doklady. A je to skvělé! Po přijetí dítěte je totiž nesmírně náročné, abychom obtelefonovávali a objížděli úřady. Potřebujeme mít čas na seznámení se s dítětem, jeho potřebami, nastavením nějakého denního režimu. Místo toho někdy musíme řešit to, že pediatr nemůže vykázat pojišťovně ani vstupní prohlídku, protože nemáme rodný list.“
„Moc bych uvítala, kdyby měl kraj nasmlouvané nějaké lékaře, kteří vás opravdu vezmou s dítětem, které máte v péči. Sehnat pediatra je v současné době opravdu problém a sehnat třeba zubaře je nadlidský výkon.“
