_{Pěstounská péče na přechodnou dobu - historie pěstounství}

Náhradní rodinná péče

Již v době slavné vlády v Římě, můžeme vysledovat začátky náhradní rodinné péče. V období tzv. infanticidy bylo dítě vnímáno jako věc. Je zcela závislé na rodičích, hlavně otci, který mohl dítě kdekoliv zanechat, trestat, případně dítě i zbavit života. Pojem „dětství“ v tomto období vlastně neexistuje.

Kolem 7. století začaly vznikat nalezince. Jako jeden z prvních byl otevřen nalezinec v Miláně, v roce 787. V některých kostelích byly zřizovány schránky, kam mohly matky odkládat své děti. Doufaly, že se jich někdo ujme. V roce 1198 papež Inocenc III. zřídil v Římě nalezinec, který byl vybaven tzv. tornem - otáčedlem, byla to schránka zabudovaná do zdi kláštera tak, aby se otočením dítě dostalo za bránu kláštera. Ze současného pohledu můžeme tyto schránky považovat za předchůdce dnešních baby-boxů.

Nalezince a útulky byly plné dětí, byla zde vysoká úmrtnost a špatné hygienické podmínky. Financování těchto nalezinců bylo vysoké a veřejné mínění vyjadřovalo s takovou situací svůj nesouhlas. Proto docházelo k zavírání těchto nalezinců. Je ale pravdou, že děti z takovýchto nalezinců se dostávaly do bohatších rodin za účelem adopce. V roce 1784 byl ve Vídni založen nalezinec a pod patronací císaře Josefa II. byl po pěti letech od vídeňského otevřen nalezinec i v Praze. Po Velké francouzské revoluci a vzniku Spojených států se začíná mluvit o právech člověka. Vyzdvihuje se záchrana života dítěte, důležitosti nabývá i výchova dětí, aby byly společnosti k užitku.

Historie v Čechách

Již v 16. století se objevují zmínky o zakládání sirotčinců – ústavů pro výchovu opuštěných dětí. V roce 1789 je založen pražský nalezinec, který plnil funkci útulku pro nemanželské děti, než byly umístěny do pěstounských rodin. V důsledku nástupu industrializace a rozvojem měst v 19. století, dochází k velmi nízké úrovni v péči o děti.

V roce 1811 občanský zákon jako první zabezpečuje právní postavení dítěte v rodině. Zřizování ústavů pro děti v roce 1869 upravoval školský zákon. V té době ještě neexistovaly instituce, které by se zabývaly péčí o mládež. A tak v roce 1883 vzniká v Praze v Libni první vychovatelna pro chlapce a v roce 1896 následuje otevření Dětského vychovávacího ústavu manželů Olivových.

V roce1902 byl zřízen Zemským výborem v Čechách Zemský sirotčí fond, který poskytoval příspěvek dětem v cizí péči. V období první republiky je zakládáno velké množství dobrovolných organizací a spolků. Jejich náplní byla mimo jiné i péče o zdravotně postižené děti i dospělé. Byly zřizovány chudobince, opatrovny, mateřské školy, jesle a prázdninové osady. V roce 1928 se otevřely Masarykovy domovy, ve své době nejmodernější zařízení v Evropě. Iniciátorem a zakladatelem byl prof. Josef Thomayer. Zařízení mělo kapacitu přes 3000 lůžek a krom jiných zde byly i tři dětské ústavy a dvě ozdravovny pro děti ze sociálně slabých vrstev. V uvedeném roce (1928) dochází ke sjednocení v zákonu o osvojení (č.56 Sb.).

V roce 1949 byla ustanovení o osvojení zakomponována do zákona o rodinném právu č. 265/1949 Sb. V novele zákona č. 15/1958 Sb. s názvem O změně předpisů o osvojení se zavádějí dva druhy osvojení …  V 50. letech 20. století byla podle sovětského vzoru preferována kolektivní výchova, došlo ke zrušení Ministerstva sociální péče, a tak opět vznikaly jesle a mateřské školy s denním i celotýdenním provozem. Koncem 50. a začátkem 60. let dochází k mírnému uvolňování.

Na začátku 60. let se zajímali dětští lékaři a psychologové v čele se Zdeňkem Matějčkem, Jiřím Dumovským a Josefem Langmeierem o způsob péče v rozvíjejících se SOS dětských vesničkách v sousedním Rakousku. V roce 1968 vzniká kruh přátel SOS dětské vesničky, zakládá se sbírkový účet a v roce 1970 se otvírá 1 česká SOS vesnička v Karlových Varech.

Další právní úprava je zákon o rodině č. 94/1963 Sb., který platil s menšími změnami až do novelizace v roce 2014, kdy vstoupil v platnost Nový občanský zákoník (dále jen NOZ).  

Pěstounská péče

Prvopočátek pěstounské péče můžeme zaznamenat u kojných. Ty patřily spolu s chůvami mezi služebnictvo panských dvorů ve středověké Evropě. Měly tam své místo, protože urozené dámy snad již odnepaměti řešily svou postavu. Když už si musely nechat kazit postavu těhotenstvím a porodem, kojení kvůli zachování tvarů rády přenechávaly jiným, a to právě kojným. Kojné nebydlely vždy v blízkosti rodiny, a tak bohatí odkládaly své děti právě ke kojným a tam děti nechávaly třeba až několik let, nejméně však na 2 roky.

S institucí placených kojných a pak i chův, opatrovnic a pěstounek se setkáváme ve starověku v městských státech řeckých, stejně jako v Římě. Tam se kojné shromažďovaly pod sloupem zvaným Columna Lactaria a nabízely své služby manželkám patriciů. Na konci 18. století se začaly zřizovat nalezince a„… funkce kojných plynule přechází v pěstounskou péči.“ Zde se již pomalu zapojuje stát. Funkce kojných je placená. Pěstounky mohly mít u sebe dítě až do šesti let. Dál už stát na dítě neplatil, a tak mohlo být dítě vráceno do ústavu nebo mohlo zůstat v rodině pěstouna, už ale na náklady pěstounské rodiny.

V období první republiky se pěstounská péče rozdělila na čtyři typy. Prvním je pěstounská péče „nalezenecká“, která navazovala na pobyt dítěte v sirotčinci. Dalším byla pěstounská péče řízená, pěstounská péče v koloniích a konečně pěstounská péče na základě soukromé dohody mezi rodiči dítěte a pěstouny. Po roce 1948 došlo k velkým změnám a pěstounská péče ve všech formách byla v roce 1950 zrušena na dobu23 let.

V roce 1973 byl přijat zákon č. 50/1973 Sb., o pěstounské péči, kterým byl obnoven institut pěstounské péče. Tento zákon obsahoval úpravu pěstounské péče včetně nároku na hmotné zabezpečení dítěte i pečující osoby, nadále však platila přednost ústavní výchovy. Dnes je svěřování dětí do pěstounské péče definováno takto: „Pěstounská péče má přednost před péčí o dítě v ústavní výchově.“

Pěstounská péče příbuzenská

Je to forma péče, která je poskytována příbuznými v přímé linii (rodič, prarodič). Je definována zákonem o vyživovací povinnosti. Pokud o dítě pečuje někdo z širší biologické rodiny např. teta, strýc, sestřenice apod., můžeme tuto formu péče nazvat péčí osobou blízkou. Zákon dává přednost osobní péči příbuzného nebo osoby blízké před péčí cizí osoby. Takovou péči definuje zákon v § 954 a § 962 občanského zákoníku.

Pěstounská péče na přechodnou dobu

Institut pěstounské péče na přechodnou dobu (PPPD)je v naší společnosti poměrně novou záležitostí.  V českém právním řádu již existuje od 1.června 2006, zákonem č. 134/2006 Sb. Tato právní úprava byla přijata s cílem zdůraznit potřebu krátkodobé pěstounské péče v jasně definovaných situacích. Tato právní úprava však nedořešila zejména hmotné zajištění pečující osoby. Do většího povědomí veřejnosti se PPPD dostala až s přijetím novely zákona o sociálně-právní ochraně dětí. S účinností od 1. 1. 2013 došlo k upřesnění pěstounské péče na přechodnou dobu (§ 27azákona 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí) a ke změně právní úpravy a k vymezení práv a povinností (§ 47a zákona 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí) přechodných pěstounů.

Žadatel o pozici pěstouna na přechodnou dobu se po zařazení stává osobou v evidenci. PPPD by měla být institutem krátkodobým nebo tak zvaně přechodným, dle zákona nejdéle na 1 rok. Do PPPD jsou děti svěřovány soudem na návrh sociální pracovnice OSPOD. Jde o děti, o které se z nějakého důvodu jejich rodiče nemohou nebo nechtějí starat.

‍